Transgenderem ve Švédsku

Publikováno 9. 2. 2019 (19:08) v kategorii Život ve Švédsku • Autor Knut Holm • Přečtete za 17 minut

[English]: For English version of this text please click here.

Dlouho jsem sem nic nenapsal. To ne proto, že by nebylo o čem, spíše naopak – těch věcí, o kterých psát, bylo až moc. Život mi zase jednou ukázal, že jakmile se máte hrozně fajn a vezete se na vlně úspěchu, je zbytečné nechat vás opájet se vlastní dokonalostí a místo toho je to ten nejlepší čas začít vytahovat kostlivce ze skříně. Tak proč si z nich nevybrat hned toho nejzaprášenějšího, že jo. Byl švédský pochmurný podzim roku 2018 a já, který jsem nikdy netrpěl na podzimní deprese, jsem najednou jednu pořádnou měl. Na konci všech těch chmurů stál ale začátek mého nového života. A o tom bych vám dneska rád vyprávěl. O tom, jaké to je být transgender ve Švédsku. A taky o tom, proč jsem strašně moc rád, že to nemusím řešit v ČR.

Jak jsem na to přišel

Žijeme sice v 21. století, ale přesto je osvěta v tomto směru stále ještě poměrně nedostatečná. Tak jako většina ostatních transgender lidí jsem to i já věděl dávno předtím, než jsem to vůbec uměl pojmenovat. Nefunguje to tak, že se jednoho dne probudíte a řeknete si, že chcete být chlap. Je to prostě ve vás a už od dětství vnímáte, že je něco strašně špatně. Trápíte se a nevíte proč. Společnost se k vám chová úplně jinak, než jak cítíte, že by se chovat měla, a je to úplně ta stejná společnost, která vás nakonec zlomí a napasuje do svých škalutek – do kterých sice stejně nezapadáte, ale více či méně úspěšně se to naučíte alespoň předstírat.

První zlom tak přišel až v pubertě, když jsem zjistil, že se mi líbí holky. Bylo to zhruba před patnácti lety a tehdy byla úplně jiná doba – na českém internetu fungoval jediný web, který se této problematice nějak otevřeně věnoval a v české společnosti byla homosexualita hojně diskutované téma, protože se právě rozhodovalo o přijetí zákona o registrovaném partnerství. V té době jsem byl bezhlavě zamilovaný a moc jsem neřešil, jak tomu chce moje okolí říkat. Odmítnutí ze strany dotyčné tak byla samozřejmě velká rána sama o sobě, pro mě ale dvojnásobná. Odůvodnila to totiž slovy: „Promiň, ale já nejsem lesba.“ Hodně mě to zasáhlo, protože jsem věděl, že já ale taky nejsem lesba. Trápilo mě to natolik, že jsem zase hledal na internetu a tentokrát i našel. Jenže informace, které jsem tehdy našel, mě vyděsily natolik, že jsem si řekl, že se v tom radši nebudu šťourat a že se o sobě nikdy nechci dovědět pravdu. Věděl jsem, že jakmile jednou otevřu Pandořinu skříňku, už nebude návratu. Tak jsem si na podzim roku 2008 řekl, že bude lepší, když zůstanu škaredou ženskou, než být nepovedeným chlapem a dalších 10 let jsem to už nikdy znovu neřešil a předstíral jsem pro sebe i pro okolí, že jsem prostě ta lesba, za kterou mě stejně všichni měli a mít chtěli.

Je ironií osudu, že přesně ta společnost, která mi od mala vtloukala do hlavy, že jsem žena, mi nakonec pomohla si uvědomit, že jsem vlastně muž. Moje rodina naštěstí nikdy nebyla striktní, co se nějakého tradičního rozdělení mužských a ženských rolí týče, ale stejně je to všude kolem vás – od mala se musíte někde škatulkovat. Tyhle hračky jsou pro kluky, Velikonoce přeci holky slaví jinak, je třeba se oblíkat tak a tak, mají vás zajímat šminky a modní trendy, technická škola je pro kluky, to ženy jsou na mateřské s dětmi a když jdete na záchod nebo do šatny, musíte si vybrat správné dveře. Nenáviděl jsem to. Od mala jsem pociťoval neuvěřitelně silnou dysforii ze svojí společenské role. Časem se ale otupíte a tahle každodenní malá utrpení bolí tak nějak míň.
Teď si ale představte, že vycepovaní tady tímto systémem se najednou ocitnete ve společnosti, kde je všechno úplně jinak. Kde vidíte každý den v parku spokojené muže tlačit kočárky a v metru sedí nádherné a přirozeně vypadající ženy bez tuny make-upu na obličeji. Kde si nemusíte každý den vybírat ty správné dveře, když jdete na záchod, protože jsou tam jen jedny. Kde je každému úplně jedno, jestli jste teplouš nebo heterák, protože máte úplně stejná práva. Kde vás nikdo nesoudí a neškatulkuje, ale prostě vás bere takového, jaký jste. Představte si, že po 28 letech můžete najednou volně dýchat, ale přitom si ten rozdíl vůbec neuvědomujete, protože se z toho pro vás stala denní rutina.
Představujete si to? OK, tak teď střih. Sedíte v letadle do ČR. Víte, že tam budete jen pár dní, že se uvidíte s přáteli, nostalgicky si zavzpomínáte a že to bude hrozně fajn. Přesto máte ale sevřený žaludek, cítíte silný vnitřní neklid a začínáte být ve stresu. Nechce se vám tam, ale neumíte to pojmenovat a nevíte proč. Pak na vás poprvé někdo promluví česky a okamžitě si přejete být ve zpátečním letadle a mluvit zase jenom švédsky a anglicky, ať se nemusíte genderovat v každé větě. V hospodě odkládate použití toalety co nejdéle to jde, protože si už nechcete vybírat dveře. Vaše životní realita se změnila a víte, že přistoupit zpátky na pravidla té hry, která vám celý život způsobovala neuvěřitelný diskomfort, už znovu prostě nechcete.

Bylo by to tak krásně jednoduché, kdyby mi toto všechno došlo hned. Já jsem se v tom ale dlouhou dobu jen neuvěřitelně plácal a pro svoje pocity jsem neměl jméno. Nedokázal jsem nikomu, ani sám sobě, vysvětlit, proč se mi tak hrozně nechce jezdit do Čech. Proč trpím každý let tam a proč se cítím tak hrozně uvolněně během každého letu zpátky. A potom přišel druhý zlom. V práci jsem dostal celofiremní e-mail o tom, že naše firma pořádá akci na podporu Movemberu a že se může zapojit každý muž, který se na začátku listopadu oholí do hladka a potom si během měsíce bude pěstovat knír. Každý muž – chápete. Ale já ne. Chodil jsem ten den po kanceláři jako největší troska a zoufale jsem žárlil na naprosto každého chlapa, kterého jsem potkal. Tak strašně moc jsem jim záviděl, že oni můžou mít vousy – ty vousy, které já si tak zoufale přeji mít celý život. A že místo toho já mám prsa – ty prsa, které od puberty tak zoufale nenávídím a které spolehlivě kazí veškeré moje snahy o to jako chlap alespoň trochu vypadat.
Všechno ve mě vřelo. Ten den mi došlo, že nenávidím svoje tělo a že to, co se ve mě děje, není normální. Že s tím musím něco udělat. Ani tehdy mi sice ještě nedocházelo, o co jde a dokonce jsem si to hned nespojil ani s mými 10 let starými pocity, ale stačilo to k tomu, ať vytáhnu z kapsy mobil a naprosto naivně napíšu do Googlu: I want to have beard (česky chci mít vousy). Když jsem viděl výsledky, tak jsem konečně prozřel. Následoval asi nejtěžší měsíc v mojem životě, během kterého jsem si to konečně všechno pospojoval a na jehož konci jsem věděl, že musím porušit svůj dávný slib, který jsem dal sám sobě – a že chci otevřít Pandořinu skříňku, i když už nebude návratu. Přiznal jsem sám sobě, že jsem transgender a že chci tranzici.

S pravdou ven

Věděl jsem, že to musím někomu říct, jinak se z toho zblázním. Jako první byla na ráně manželka, která by se to tak jako tak nejspíše dozvědět měla, tak jsem začal zkoumat terén. Moje snaha být nenápadný občas vyústila ve spíše komické situace a problém byl, že mě manželka stejně neprokoukla, přestože jsem si to zoufale přál. Ze všech lidí, kterým jsem to musel říct, pro mě byla zcela pochopitelně právě ona tím nejzásadnějším člověkem a hrozně jsem se bál toho, jak to přijme. V té době jsme spolu byli 7 let a neuměl jsem si představit, že bych o ni přišel. Když jsem ten měsíc předtím řešil, jestli do toho jít chci nebo nechci, toto byla v podstatě jediná věc, která mě držela zpátky a způsobovala mi nemalé obavy. Nakonec jsem se ale rozhodl, že to udělat musím a že ač je to kruté, s její reakcí se prostě budu muset smířit, ať bude jakákoliv.
Rozhodnout se je sice krásná věc, ale odhodlat se to ze sebe vysypat se nakonec ukázalo být záležitostí mnohem těžší, než jsem původně předpokládal. Mé trápení tak ukončil až velice blízký kamarád, který to ze mě vytáhl jako první, ironicky navíc na návštěvě v ČR. Rozhovor s ním mi nakonec dodal odvahu to ještě ten samý večer napsat i manželce alespoň srabácky přes WhatsApp.

Jsem svojí ženě opravdu hodně vděčný za to, že to přijala a že ode mě neodešla. Ba co víc, začala mě podporovat a já jsem v ní tak našel velmi důležitého a silného spojence. Společně jsme tak začali hledat informace o tom, jak celou věc ve Švédsku řešit a dodala mi sílu k dalším coming outům. Věděl jsem, že ty můžou být nepříjemné a reakce lidí mohou být různé, nicméně když jste transgender, nemáte narozdíl od homosexuálů v této oblasti moc na výběr – pokud chcete začít žít ve vámi preferované opačné roli, nezbývá vám nic jiného, než to říct lidem kolem sebe. Čím více coming outů jsem měl úspěšně za sebou, tím méně jsem se zabýval otázkou, jak to ostatní vezmou a začal jsem to brát tak, že já za to nemůžu a že to je jejich věc. Odhodlání a pozitivní přístup k celé věci mi nakonec pomohly celé toto období zdárně překonat a dneska už to o mně ví všichni. Světe div se, nesetkal jsem se ani s jedinou negativní reakcí a všichni lidi kolem mě to vzali nakonec v pohodě, i když to samozřejmě pro mnohé z nich byl nemalý šok.

Řekl bych, že celkově jsem to musel oznámit zhruba stejně velkému počtu Čechů jako Švédů. Mezi Čechy byla samozřejmě podstatná rodina a dlouholetí blízcí přátelé, mezi Švédy zase kolegové v práci, kamarádi, sousedé a členové klubů, kde trávím svůj volný čas.
Bylo zajímavé pozorovat, jak rozdílné jsou reakce Čechů a Švédů na můj coming out. U několika Čechů jsem se setkal s tím, že když jsem jim řekl, co to je transgender, vůbec tento pojem nebo celou problematiku neznali a musel jsem vysvětlovat. Všeobecně by se dala jejich reakce shrnout spíše jako „aha, v pohodě, nevadí mi to“. Hodně lidí taky bylo zvědavých a začali se vyptávat na různé detaily. Ještě si pamatuju, že když se mnou poprvé mluvili naživo (Čechům jsem se outoval téměř výhradně přes internet, protože se mi nechtělo čekat, až tam budu a uvidím se s nimi), bylo to hodně rozpačité, což ovšem přisuzuji hlavně jazyku a nutnosti přeučit se používat správný rod. Hrozně moc si vážím těch několika lidí, kteří na to reagovali velmi pozitivně, podporovali mě od samého začátku a mluvili o tom se mnou v době, kdy jsem to nejvíce potřeboval.
Švédi oproti tomu bez výjimky věděli, o co se jedná, znali terminologii a reagovali hodně pozitivně a s podporou ve smyslu „to je super, že ses našel a můžes být konečně sám sebou“. Všetečné dotazy nepřicházely, hodně lidí mi ale nabídlo, že za nimi mohu kdykoliv přijít a promluvit si, o čem budu chtít. Většina lidí taky naprosto bez rozpaků ihned začala používat moje nové jméno a chovat se ke mně jako k muži, za což jsem jim neuvěřitelně vděčný, protože mi to strašně moc pomohlo a hodilo mě to do klidu.

Co na to švédské zákony

Ještě v době před téměr všemi coming outy, kdy jsem jen vzdáleně věděl něco o hormonech a nějakých operacích (natož legislativě), jsme s manželkou na internetu našli centrum ANOVA, což je pracoviště spadající pod Karolinska Universitetssjukhuset (v překladu Univerzitní nemocnice Karolinska), které se specializuje na andrologii, sexuologii a trans medicínu. Tam jsme také našli první informace o tom, jak dále postupovat a co mě zhruba čeká. Zatímco většina podobných pracovišť ve Švédsku vyžaduje doporučení psychologa, aby vás zařadili na čekací listinu, ANOVA akceptuje i egenremiss, cože je jakási forma čestného prohlášení obsahující váš vlastní úsudek týkající se vaší identity a sebeidentifikace. Formulář je celý švédsky, ale odpovědi je možné vyplnit i v angličtině. Moc se mi líbilo, že jsem do dokumentu mohl rovnou napsat i své preferované jméno a preferovaná zájmena. Tento dokument jsem vyplnil a odeslal zhruba v polovině listopadu a od té doby jsem na čekací listině. Očekávaná čekací lhůta je 6 až 12 měsíců, takže letos bych se měl dočkat.

Dobu čekání je možné vyplnit coming outy, změnou jména, sociální tranzicí, získáváním více informací a návštěvou podpůrných skupin.
O coming outech už jsem psal. Změnu jména je možné ve Švédsku provést přes internet – přihlásíte se na web Skatteverketu (daňový úřad, pod který spadá i evidence obyvatel) a pošlete elektronickou žádost verifikovanou přes váš osobní bezpečnostní token (BankID). Můžete si zvolit jakékoliv běžné švédské jméno, přičemž se vůbec neřeší, jestli je legislativně mužské nebo ženské – nic takového ve Švédsku neexistuje a všechna jména jsou neutrální. Zaplatíte 250 kr a do měsíce vám jméno změní. Pak si můžete nechat vyměnit všechny doklady – IDčko (něco jako občanka), řidičák, platební karty. Super je, že ve všech systémech se jméno aktualizuje samo a třeba s bankou tak nemusíte řešit vůbec nic, sami vám pošlou novou kartu. To samé platí i pro všechny pojišťovny nebo třeba věrnostní klub v IKEA. Stejně tak upozornění na nutnost výměny řidičáku vám přijde poštou, pošlete to zpátky s aktuální fotkou, zaplatíte drobný poplatek a do týdne vám přijde nový řidičák. To už jsem všechno znal, protože před půl rokem jsem si měnil příjmení. Akorát v práci jsem to nahlásil extra a předem, protože jsem potřeboval změnit jméno i v interních systémech. Udělalo mi hroznou radost, že mi vyhověli ještě předtím, než mi jméno oficiálně změnil i Skatteverket. No a pak si už jen uživáte všechny ty drobné radosti, jako když v obchodě pípnete QR kód ještě na starém řidičáku, ale na displeji scanneru se už objeví Hej Knut! :-)
Změna jména sociální tranzici hodně ulehčuje, takže jsem začal v podstatě hned všude vystupovat jako Knut Holm, což mojí dysforii snížilo velice významným způsobem. Z Transbutiken (teď mají nově i kamennou pobočku ve Stockholmu a hrozně se těším, až ji vyzkouším), který přeprodává mimo jiné i bindery od gc2b a Underworks, jsem si objednal svůj první binder, nakoupil si pár pánských košil, tužku na obočí a docela mi i jde passing, z čehož mám obrovskou radost :-) Taky jsem se stal členem Transammans, což je švédský spolek pro trans lidi a jejich nejbližší a pravidelně chodíme i s manželkou na jejich fika setkání – je to fajn si pokecat s někým, kdo je na tom stejně. Hrozně příjemně mě překvapilo, kolik je tam rodičů, co na setkání chodí společně se svými trans dětmi. Mimochodem, název je odvozen ze švédského slova tillsammans, což znamená dohromady :-)

Ale zpátky k ANOVA. Jakmile se dostanete na řadu, převezme váš případ tým specialistů složený z obecného lékaře, psychologa a kurátota. Nejprve se dostanete k obecnému lékaři, který s vámi řeší obecně vaší identitu – kdy jste si ji začali uvědomovat, jak jste na to přišli, jestli jste si jistí nebo jestli máte nějaké pochybnosti. Také řeší případné deprese, problémy s alkoholem atd., které z vaší situace mohou vyplývat a které by mohly komplikovat léčbu. Poté absolvujete několik sezení s psychologem, který se zaměřuje především na vaší sexualitu a jaké problémy vám vaše genderová identita způsobuje v této oblasti, a také s kurátorem, což je víceméně sociální pracovník, který s vámi řeší, jak bude na případné změny reagovat vaše okolí, jestli máte ve svém okolí někoho problematického, poradí vám jak na coming out atd. Během těchto sezení je také jedno povinné sezení s blízkými lidmi, kam si můžete vzít koho chcete, vždycky ale aspoň jednoho člověka. Skvělé také je, že ve Švédsku všeobecně si můžete přivést blízkého člověka do kterékoliv ordinace a on tak může být u celého vyšetření (což je nejen skvělá morální podpora, ale taky pak nemusíte manželce dopodrobna líčit, jak to celé probíhalo, když už jste stejně polovinu těch věcí zapomněli).
Po zhruba třech měsících vám tento tým specialistů sestaví posudek, na kterém se musí jednomyslně shodnout. Diagnostikovat vám mohou jakoukoliv formu genderové dysforie, což je diagnóza dostačující pro úřední změnu pohlaví a pro zahájení všech kroků léčby, kromě operace spodku – na tu potřebujete vysloveně diagnózu transgender.

S posudkem v ruce už jde vše rychle – spolu s motivačním dopisem jej odešlete na Skatteverket, který vám změní úřední pohlaví a přidělí nové personnummer (švédské rodné číslo). V ANOVA (nebo kdekoliv jinde, ale v ANOVA už jste na řadě) navštívíte endokrynologa a můžete začít s hormonální léčbou. Pokud potřebujete na gynekologii, je nejlepší zvolit specializované pracoviště ve Stockholmu určené přímo trans lidem. Operace lze absolvovat také přímo v ANOVA, zvolit si však můžete i kterékoliv jiné pracoviště kdekoliv ve Švédsku – totiž, pokud celý proces absolvujete ve Švédsku, je vše kompletně kryto z veřejného zdravotního pojištění. Hodně trans lidí ale volí návštěvu úzce specializovaných pracovišť v zahraničí, které se nevěnují ničemu jinému než trans operacím. Toto jsme zjistili čtením švédských trans blogů a taky z časopisu mých odborů, který jednou dorazil do schránky a byl věnován problematice transgenderu na pracovišti. Takto jsme objevili i agregátor chirurgů provádějících operaci vršku – Top Surgery, který vám významně ulehčí výběr vhodného chirurga i techniky. Švédští trans muži doporučují hodně Dr. Garramoneho, který patří ke světové špičce v oboru. Operace u něj přijde asi na 75 000 kr, což není tak závratná částka, aby nestálo za to si udělat výlet na Floridu :-) Výsledky jeho práce můžete sami zhodnotit na Instagramu. Co se operace spodku týče, tu jsem zatím ještě vůbec neřešil a pokud někdy budu, tak v hodně vzdálené budoucnosti.

Co se švédské legislativy týče, tak musím říct, že jsem velice spokojený. Zatím zde sice neexistuje zákon na sebeurčení jako v sousedním Norsku, ale tento zákon již minulá vláda také přislíbila a vzhledem k tomu, že byla téměř totožná jako vláda současná, očekává se, že bude velmi brzy schválen i zde. Oproti tomu v sousedním Finsku stále ještě existuje legislativa vyžadující povinné sterilizace pro úřední změnu pohlaví, kterýžto postup shledal Evropský soud pro lidská práva v roce 2017 jako nehumánní a všechny země EU by tak od něj měly v brzké době upustit. Stejně nesmyslný zákon je, bohužel, stále ještě platný i v ČR.
Mimochodem, ve Švédsku byly povinné sterilizace trans lidí zrušené ke 30. červnu 2013. Zároveň Švédsko loni začalo odškodňovat všechny, které ke sterilizaci v minulosti svým způsobem donutilo, a to jednorázovou částkou 225 000 kr.

Co na to české zákony

V ČR nežiju a už tam ani nikdy žít neplánuju. Nicméně, dokud nemám švédské občanství, musím se při cestování prokazovat českým pasem – což je sice jediný český doklad, který mi ještě zbyl, bohužel však velice podstatný. Jakmile jsem tedy zjistil, co všechno musím během tranzice podstoupit ve Švédsku, začal jsem zjišťovat, jaké kroky musím podstoupit, abych mohl mít své nové jméno i v českém pasu.

Příjmení jsem měl naštěstí vyřešené dávno předtím, než jsem si uvědomil, že jsem transgender, takže jej mám i v českém pasu a šlo mi tak v tom horším případě pouze o křestní jméno, v tom lepším případě i o úřední změnu pohlaví a českého rodného čísla, které v pasu také je.
První legislativní překážka, na kterou jsem narazil byla, že přestože podle Švédských zákonů neexistuje jediný problém pro to jmenovat se zde jinak než v nějakém jiném státě (nebo mít dokonce i jiné úřední pohlaví, že :-), v ČR je to samozřejmě problém obrovský. Podle zákonu č. 200/1990 Sb., paragrafu 42c, odstavce 1 a bodu c) se přestupku dopouští ten občan, který cituji: „Úmyslně neužívá při úředním styku jméno, popřípadě jména nebo příjmení, která jsou uvedena v rodném nebo oddacím listu vydaném matričním úřadem v České republice nebo jiným příslušným úřadem.“ Za tento přestupek hrozí podle odstavce 2 pokuta až do výše 5 000 Kč. Je opravdu komické, že pokud budu v ČR např. řídit auto a při běžné silniční kontrole předložím svůj platný řidičký průkaz, může mi za to teroeticky být tato pokuta udělena.

Nu což, částka to není zase až tak vysoká, abych to kvůli tomu nedělal, ale nejspíše stejně nebudu, protože případné zdržení způsobené vysvětlováním české policii může být dle mého tušení nemalé. Kdybych chtěl tento nesoulad jmen v pasu a na řidičáku nějak vyřešit, musel bych totiž českou matriku přesvědčit o tom, že Knut je jméno, které je v nějakém jazyce neutrální a mohou jej tedy užívat i úředně řečené ženy, na což by nejspíše byla potřeba nechat si vyhotovit nějaký lingvistický posudek. Cesta to není nemožná a stále ještě zvažuji, jestli mi to stojí za to.
Skutečný problém to totiž nijak neřeší, a sice že mi v pasu stále zůstane špatné úřední pohlaví. Toto je problém, který teoreticky může způsobovat problémy při cestování a já cestuji poměrně často. Přestože nakonec svoji totožnost můžete vždy jednoznačně prokázat biometrickými údaji v pasu, na letišti to může způsobit nemalé zdržení, které rozhodne o tom, jestli stihnete a nebo nestihnete let. Začal jsem tedy pátrat po tom, co by bylo potřeba podstoupit, aby mi český úředník povolil i tuto změnu. Moje naivní představa, že si nechám úředně přeložit švédský posudek a jen s ním zajdu na ambasádu, se rozplynula jako pára nad hrncem. V Česku je byrokratické kolečko o hodně složitější a kromě toho, že by bylo třeba kvůli němu absolvovat nejednu návštěvu ČR, stojí na jeho konci velice kontroverzní posudková komise složená z tzv. odborníků, kteří mají zhruba 10 minut na to, aby co nejodborněji posoudili, jestli si změnu písmenka v pasu dostatečně zasloužíte nebo ne. Samotná existence této komise bohužel potvrzuje smutný fakt, že komunismus z ČR ještě definitivně nezmizel a stát má potřebu ještě stále zřizovat zcela nefunkční a zbytečné aparáty, jako je např. tato komise, který dává některým lidem moc hrát si na bohy. Za zmínku také stojí, že této komisi předsedá rovněž velice kontroverzní sexuoložka MUDr. Hana Fifková, která je jednou polovinou české trans komunity nenáviděna a druhou polovinou naopak obdivována. Tato sexuoložka je údajně napojena na celou síť dalších lékařů, kterým dohazuje své pacienty jako dobrý kšeft a spolu s nimiž tak na nelehké životní situaci jiných lidí zcela nemorálně vydělává – což je také patrně důvod, proč se česká sexuologická obec tolik brání přijmutí zákonů na sebeurčení trans lidí.
To ale ještě stále bohužel není všechno. I kdybych byl ochotný celou tuto šaškárnu absolvovat, jakože nejsem, změny písmenka v pasu bych stejně nedocílil, pokud bych neabsolvoval ještě i zcela zbytečnou a riskantní operaci, o které jsem již psal výše – sterilizaci.

Již jsem si zvykl na to, že česká legislativa je v mnoha ohledech dotažena ad absurdum, i na to, že žiju v legislativní pasti. Nikdy si ale nezvyknu na to, že přestože mě tyto a mnohé jiné zákony vyhnaly z rodné země, tak mě budou dohánět i mimo její území a stále mi házet klacky pod nohy. Tato nová situace ve mě jen prohloubila už tak velkou zahořklost vůči České republice a jsem pevně rozhodnutý, že pokud se tato legislativa významně nezmění do té doby, než dostanu švédské občanství, tak se toho českého vzdám. Nechci mít ve svém držení pas, který popírá moji identitu a který mi každý den připomíná, že jsem občanem státu, jehož součástí se být necítím. Faktem totiž je, že přestože zatím nejsem občanem Švédska, tak se ke mně tato země zachovala v této otázce daleko lépe a přívětivěji, než by se ke mně bývala zachovala má rodná vlast.

Na závěr chci dodat, že v ČR existuje několik hnutí a aktivistů, kterých si nesmírně vážím za to, že se snaží bojovat s blbostí a předsudky a změnit nejen příslušné zákony, ale i tamní myšlení lidí. Za všechny jmenuji Trans*parent, který nedávno spustil úžasnou kampaň #JsmeTrans a kterému v jeho snažení nesmírně fandím. Jestli vás taky celá tato situace v ČR štve, pošlete jim tam nějakou kačku, ocení naprosto jakoukoliv částku a vím, že to půjde na moc dobrou věc. Já sám přispívám pravidelně.

Ještě pár slov

Toto celé jsem napsal především kvůli tomu, že vím, že jsou mezi mými přáteli lidé, kteří neví, ale vědět by chtěli. Taky jsem to napsal pro náhodné kolemjdoucí, kteří si myslí, jak je situace na poli trans práv v ČR super – protože není. Je třeba se nesmířit s tím, že vám někdo háže zbytky, když můžete mít celou krávu, a je třeba bojovat.

A taky jsem se chtěl vypsat. Nevím, jak dlouho tady tenhle článek nechám, protože za nějaký čas si patrně nebudu chtít toto všechno již připomínat. Teď ale svůj účel splnil a pomohlo mi to. Tak moc děkuji za to, že jste si to přečetli :-)

PS: Jestli jste pravidelní čtenáři tohoto blogu, asi vám neuniklo, že jsem jej celý přepsal do mužského rodu. Nepochybuji ovšem o tom, že jsem něco přehlédl a že ještě někde zůstaly chyby nebo zkrátka něco zapomenutého. Budu moc rád, pokud mě na ně upozorníte přes soukromou zprávu, když je najdete.