Cesta za mojí prací ve Švédsku probíhala v podstatě totožně jako náš příjezd sem – na začátku stál geniální a detailní plán, který se ale hned v úvodu příšerně pokazil a následovala jedna improvizace za druhou – a nakonec to vlastně všechno dopadlo nad očekávání dobře.

Moje představa?

S čím jsem do Švédska přijela? Manžel práci měl, a já tu chtěla pokračovat ve své profesi z Čech: učit. Na začátek trochu suchých faktů: být učitelem ve Švédsku je rozhodně příjemnější než v Čechách – plat je někde úplně jinde, společenská prestiž taky, a práce o hodně méně díky systému asistentů při výuce. Aby tu člověk mohl dělat učitele, musí být držitelem učitelské licence. Na tu potřebuje buď vystudovanou pedagogickou vysokou školu ve Švédsku, nebo v zahraničí a k tomu ještě certifikát ze švédštiny.
V době stěhování jsem za sebou měla 3 semestry, tedy polovinu školy v Čechách, jenže se jednalo o Angličtinu a anglickou literaturu, což je nepedagogický obor. V mém případě bylo tedy nejjednodušší řešení následující: dostudovat další 3 semestry v Čechách, mezitím ideálně vytáhnout švédštinu na požadovanou úroveň, a potom ve Švédsku dostudovat jen pedagogické minimum, což je program na 3 semestry (2 semestry tvoří výuka a poslední pak praxe přímo ve škole). Po dostudování bych si mohla rovnou zažádat o učitelskou licenci na výuku angličtiny, případně si časem přidat i další předměty. Než dostuduju, plánovala jsem si najít práci v kavárně či podobnou brigádu. Tak hurá do toho, ne?

Po příjezdu

Do Švédska jsem natrvalo přijela na přelomu dubna a května 2018 (tedy před necelým rokem, než jsem se rozhodla napsat tento článek). Co se týče mojí české školy, tam to všechno šlo na jedničku, zkoušky jsem měla hotové a na zbytek přednášek (které jsou naštěstí jen zhruba jednou měsíčně, díky bohu za kombinované studium!) budu holt do Čech létat.
Švédština byla taky bez problémů – hned po příjezdu jsem se přihlásila na SFI, tedy švédštinu pro přistěhovalce, a každý den měla 3 hodiny intenzivní výuky následované ještě odpoledním samostudiem. Horší to ovšem bylo se sháněním práce. Odepsala jsem na doslova stovky inzerátů. Když už mi náhodou přišla odpověď, tak byla záporná. Tak jsem si upravila životopis, aby nebylo tak očividné, že tahle práce je pro mě jen taková přestupní stanice. Nicméně, vůbec to nepomohlo a hledání práce pro mě byl jeden neúspěch za druhým. Důvod? Můj předělaný životopis ani tak nebyl pro tuto práci vhodný. Jak jsem se dozvěděla zpětně, pravděpodobně byl problém v tom, že jsem byla na dané pozice příliš překvalifikovaná a budoucí zaměstnavatel se bál, že jakmile budu mít příležitost odejít za lepším, udělám to (ruku na srdce, byla to pravda). Přestože jsem smazala polovinu své pracovní historie i vystudovanou vysokou školu, stejně mě asi pokaždé něco prásklo.

Zhruba po dvou měsících jsem začala psát odpovědi lámanou švédštinou, což přineslo drobný úspěch v tom, že mi občas přišla i odpověď. Bohužel vždycky záporná.
Jednou se mi ale poštěstilo se na pohovor dostat. Firma se jmenuje Espresso House (takový zdejší Starbucks, jen levnější, a za mě i chutnější) a jak jsem pak zjistila, zvali tam každého, kdo měl ruce, nohy a dýchal. Byl to skupinový pohovor, na kterém sedělo 9 rodilých mluvčích – a já. Skládal se z veselých situačních scének a diskuzních témat, kterým jsem po pár měsících studia švédštiny tak tak rozuměla, natož abych se nějak inteligentně zapojila. Netřeba asi dodávat, že jsem se tam úplně neblýskla a nemám na to zrovna pozitivní vzpomínky.

Vikarie

Po zhruba dalších dvou měsících jsem dostala tip od ostatních imigrantů, co si rovněž pamatovali svoje nelehké začátky ve Švédsku – a to zkusit pracovat jako vikarie (vysvětlím dále) ve školce. Když v ČR onemocní učitel, nějaký kolega za něj musí suplovat. Ve Švédsku si místo toho najmou supl přes externí agenturu a přesně tento člověk se označuje jako vikarie. V podstatě se zařadíte do databáze agentury a ta vám volá, když potřebuje záskok (většinou ten samý den ráno – pouze když máte štěstí, tak si vás objednají i na několik dní dopředu, nejšťastnější vikarie dokonce dostanou úvazek třeba na celý měsíc nebo semestr).
Znělo to skvěle, je to vlastně práce skoro v oboru, práce s dětmi v předškolním věku navíc přinášela o něco nižší požadavky na znalost švédštiny. Čekalo mě několik pohovorů ve švédštině (ze kterých jsem měla nervy týden předem), až to prostě klaplo a já tu konečně začala pracovat.

Co bylo na téhle práci super?

• Práce v oboru bude na životopisu určitě vypadat lépe než třeba brigáda v kavárně.
• Taky mě taková práce bavila podstatně více než taková brigáda v kavárně.
• Hodně mi to vylepšilo švédštinu. Sice jsem se naučila spoustu užitečných frází jako „neházej to“, „pusť to“ a „kam ses praštil?“, ale i tak – najednou jsem byla spoustu hodin jen obklopená švédštinou a byla jsem nucena v ní komunikovat a reagovat. K nezaplacení.
• Trochu jsem přičichla ke švédskému školskému systému a výchově dětí, na konci jsem se dokonce i podívala na základku jako pedagog volného času.

A co na té práci bylo o něco méně super, že jsem se rozhodla hledat dál?

• Práce je placená od hodiny, takže chybí nějaká jistota, kolik na konci měsíce vlastně přistane na účtu. Školka si vás taky mohla pozvat třeba jen na 3-4 hodiny, což znamenalo zase méně peněz. Dovolená a nemocenská samozřejmě neplacená, benefity žádné, penzijko žádné, do budoucna se mi z ničeho nemůže pořádně vypočítat podpora, mateřská, nemocenská, vlastně nic.
• Nejistota – ráno vstanete v půl sedmé a musíte být na telefonu. Kdykoliv vám můžou zavolat a poslat vás nejlépe na druhý konec města (a ještě nejlépe se slovy, že byste měli začínat vlastně už za 20 minut, tak ať si prostě pospíšíte – fakt, že bydlíte hodinu daleko, ovšem nezmíní té dané školce, která se na vás pak dívá podivně, jelikož vás očekávali o dost dříve). No a samozřejmě se vám může stát, že vstanete, několik hodin čekáte a nic, což znamená úplně zabitý den.
• Pokaždé pracujete někde jinde. Pokud jste měli štěstí, mohli jste dostat přidělený třeba celý týden ve stejné školce, případně měsíc nebo dokonce i rok. Jenže to bylo samozřejmě vzácné. Což byla škoda, jednou jsem byla v té samé školce celý týden, a i na dětech bylo vidět, jak jsme si na sebe zvykli a mnohem lépe se s nimi pracovalo.
• Některé školky byly hrozně fajn. Skvělý personál, super děti, zajímavá náplň dne. Jiné školky byly už méně super, za což mohl především personál, který se občas díval na vikarie trochu svrchu, ještě když to byly cizinky.

Academy

Zhruba v době, kdy jsem začala uvažovat o nové práci, jsem narazila na inzerát od Academy. O co šlo? Ve zkratce vezmou člověka, který je neajťák, a za 3 měsíce z něj udělají ajťáka – tedy, alespoň takového, jaký jde vytvořit za ty 3 měsíce. Na oplátku se jim musíte upsat na 24 měsíců. Vypadalo to skvěle – jistá práce v zajímavém oboru, co má budoucnost a dlouhé zaškolení zdarma. Úspěšně jsem absolvovala několik kol a jsem vážně přesvědčená o tom, že by mě i vzali (protože jsem byla i na pohovoru s případným zaměstnavatelem a už po mně chtěli reference), když jsem to najednou odmítla. Proč?

• Školení je sice úžasné, jenže je neplacené. Takže by to znamenalo 3 měsíce žít z našetřených peněz a z jednoho platu.
• Smlouva na 24 měsíců s pevně daným platem, který se nebude zvedat. Plat to byl sice slušný oproti tomu, co jsem brala jako vikarie, ale na IT pozici naprosto mizerný. Taky bych za každý měsíc, o který bych případně odešla dřív, musela zaplatit 1/24 ze 150 000 SEK, což byla cena toho úvodního tříměsíčního kurzu. Navíc se jednalo opět o plat hodinový, takže dovolená a nemocenská neplacená a můj plat by se odvíjel podle počtu dní v měsíci.
• První rok žádná dovolená, dokud si „nenastřádám“ dny – to je ve Švédsku sice na těchto pozicích zákonem daný standard, ale nedělá to žádná seriózní firma.
• Academy nabízela možnost po 12 měsících přejít přímo pod zaměstnavatele na HPP, pokud budou mít obě strany zájem, a tím samozřejmě získat i všechny jeho benefity, jako je dovolená a podobně. Jedním dechem ale dodávali, že kvůli „papírování“ se to občas „může trošku zdržet“, takže bych to zdržení viděla průměrně tak na 23 měsíců. Naopak, pokud by se vyskytl nějaký problém, mohli by mě kdykoliv stáhnout a dát někam jinam, třeba i na úplně jinou pozici.
• Mínusem byl i samotný zaměstnavatel, kterého zde raději nebudu jmenovat (domyslete si jednu ze známých švédských bank). Z pohovoru z posledního kola jsem odcházela mírně řečeno rozčarovaná. Říkala jsem si, že za lepších podmínek bych to asi i krátkodobě zvládla, jenže takhle? Ne, tak zoufalá jsem zatím nebyla.

Java

I přes konečný neúspěch s Academy jsem ovšem už to nejdůležitější podnikla – nastavila jsem si mindset, že je třeba šlápnout do neznáma, zkusit něco nového a třeba i mimo obor. Teď se ale znovu to všechno, co jsem měla už, už na dosah, rozplynulo jako pára nad hrncem a mi nezbylo nic jiného, než pracovat dál jako vikarie, což už mě neskutečně ubíjelo.
Nevím, co přesně mi tehdy dodalo sílu vstát jako fénix z popela, ale prostě jsem se začala učit Javu sama doma, i s tou nejistou vyhlídkou na lepší budoucnost. Musím podotknout, že mi v tom neskutečně pomohl manžel. Javu sice dělal po škole jen rok, ale stejně mi sehnal spoustu materiálů a neúnavně mi se vším pomáhal. Po 8 hodinách v práci, které strávil programováním, ještě našel sílu si se mnou sednout, všechno mi ukázat, vysvětlit a opravit. A taky mě hlavně nezabil za to, že jsem doma nestíhala nic moc dalšího.
Opřela jsem se do toho fakt pořádně. Kdybych se stejně tak jako do Javy opřela kdysi i do studia na své první vysoké, tak jsem odstátnicovala nejenže napoprvé, ale dokonce snad už na konci prváku a s osobním pogratulováním od mého oblíbeného vyučujícího (ze kterého mám dodnes trochu špatné spaní, takže ho tu nebudu jmenovat). V podstatě jsem si odučila směnu ve školce a sedla jsem ke klávesnici.

Extrémní byl pak listopad, kde jsem k tomu musela zvládnout ještě přípravu na zkoušky + eseje do české vysoké školy a zároveň celý kurz švédštiny (na který se přihlašuje 8 týdnů předem, takže jsem netušila, jak se mi to sejde). Ale i s tím jsem si tu Javu dávala skoro každý den alespoň na chvilku.
Tady si dovolím ještě jednu malou odbočku ke svému studiu švédštiny, protože se musím pochválit (nikdo jiný to za mě neudělá, že). V té době jsem už totiž měla SFI hotové. Nějak se ve mně znovu probudil ten šprt, který ve mně bohužel jen tiše dřímal během mého studia gymnázia i mé první vysoké, takže když jsem po SFI šla na rozřazovací testy, přeskočila jsem další 4 navazující kurzy švédštiny, což znamenalo, že mi chybí jen poslední 2, do kterých jsem se chtěla pustit co nejdříve. Chyba! Ten loňský listopad bych nejradši vymazala ze svého života a přísahám, že znovu už bych to určitě neudělala.

No ale zpátky k Javě. Moje první programy rozhodně nebyly dokonalé. Napsala jsem například drona, který sice uměl odstartovat, ale ihned mu klesla energie na -20. Extrémně užitečný software.
Pak se mi taky povedlo napsat e-shop, ve kterém nešlo přidat zboží do košíku, protože jsem automaticky chybně předpokládala, že každý zákazník už nějaký ten nákupní košík prostě založený má. Pokud jste si ovšem nějak magicky do toho e-shopu přinesli svůj vlastní nákupní košík, tak šlapalo všechno jako hodinky, především tedy vystavování účtu a placení. Asi jsem nějak špatně pochopila zadání, celý ten program byl přeci napsaný přesně tak, jak jsem chtěla – nejsem kráva že jo, blbý je vždycky uživatel! Manželovi se ovšem můj e-shop nelíbil vůbec a musela jsem ho celý přepsat.
Můj třetí velký pokus byl pak program s načítáním a ukládáním souborů do počítače. To mi šlo tak skvěle, že po několika hodinách práce – cca ve 2 ráno – jsem se dostala do bodu, kdy se program spustil a nehlásil chyby. Nedělal sice vůbec nic, ale i to jsem prohlásila za úspěch dne a šla upadnout do kómatu. Dlouho jsem pak bojovala s chutí napsat do CV poznámku, že v práci odmítám pracovat s načítáním a ukládáním souborů.

Přes všechny tyto nedostatky jsem ale zdárně rostla ve svého vysněného junior Java programátora a světlo světa spatřily i mé první programy, které už za něco stály. Takže hurá zkusit odepsat na nějaké inzeráty!

Práce v novém oboru

Spousta inzerátů vyžadovala vzdělání v oboru. To jsem se snažila hacknout neúnavným zasáláním odkazu na svůj GitHub profil s ukázkami svého kódu s tím, že to snad bude stačit. A když ne, tak mě prostě odmítnou, nic horšího se přeci nestane (poznámka: neposílala jsem jim ovšem drona mrzáka ani můj kouzelný e-shop). Odpověď, i když zápornou, jsem tentokrát dostala skoro na každý inzerát, což byl určitý posun. Většinou chtěli někoho zkušenějšího nebo trvali na vzdělání. Nevadí, skutečně jsem odepisovala úplně na všechno, co vypadalo aspoň trochu pravděpodobně, takže s horou záporných odpovědí jsem počítala. V únoru, tedy zhruba půl roku po tom, co jsem začala s Javou, jsem byla dokonce na prvních pohovorech. Ty nakonec nedopadly, ale rozhodně to byla zajímavá zkušenost a povzbuzení, že to má cenu.

A nakonec…

Well, nakonec jsem práci našla vlastně náhodou, nebo spíš - to ona si našla mě. Na LinkedInu mě oslovila jedna společnost s tím, že spouští nový program pro lidi, co začínají v IT a zeptali se, jestli se nechci o tuto pozici zkusit ucházet. Na jejich program jsem již dříve sama narazila, jenže jako podmínku tam měli ukončené vzdělání v IT, proto jsem se rozhodla se tam nehlásit. Nicméně, protože jsem pár let jako tester působila (to bylo ještě tenkrát v ČR a na IČO), měli o mně zájem tak jako tak. Prostě paráda!

Manžel mě varoval, že pokud bude pohovor nepříjemný a budu mít pocit, že ti lidi jsou blbci, mám si rozmyslet, jestli do té firmy opravdu chci, protože blbec na pohovoru bude pravděpodobně i blbec jako kolega. Pokud to platí i obráceně, tak měl asi pravdu, protože tenhle pohovor byl ten nejlepší, který jsem v životě zažila. Přišlo mi to spíš jako příjemné popovídání nad kávou. Hned druhý den mi poslali logický a osobnostní test. V pondělí pak žádost o reference, kterou zase ještě ten samý den odpoledne i zrušili, protože program začínal už příští pondělí a celý proces bylo třeba urychlit. Berete to? Skvělé, tak za týden nastupujete.

No a to už se naštěstí bavíme o současnosti. Právě procházím školením, které trvá 10 týdnů, a jehož cílem je udělat ze mě automatického testera. Kromě automatického testování mě čekají i kurzy v SQL nebo metodikách vývoje a vše je zakončené certifikátem ISTQB, což je mezinárodně uznávaný testerský certifikát. Po celou dobu budu normálně dostávat plat i všechny benefity (tímto zdravím Academy) a až školení dokončím, manažerka mi pomůže najít práci u koncového zákazníka.
V tuto chvíli mám za sebou dva týdny v nové práci a nemůžu si vůbec stěžovat. Jediné, z čeho jsem vlastně měla strach bylo to, že celý program je kompletně ve švédštině, ale i to ze mě spadlo ve chvíli, kdy jsem na konci prvního týdne zvládla v rámci jednoho školení prezentaci ve švédštině.

Sečteno a podtrženo, z původního plánu nezbylo nic. Na druhou stranu – zvládla jsem se za ten rok naučit spoustu nových věcí a z komfortní zóny jsem vystoupila tolikrát, že to snad ani nebudu počítat (je to vážně báječný pocit!). Věřím, že mě čeká ještě spoustu zajímavých zkušeností v mé nové vysněné práci a každému, kdo je v podobné situaci, chci vzkázat jediné: vytrvejte! Nic není nemožné. Testování zdar :-)